Zastupitelství Mezinárodního společenského hnutí ALLATRA v České republice

Naše děti
Data: 24-06-2015


Naše děti

Stojím na balkóně a pozoruji, jak si na hřišti hraje skupinka dětí. Jedni se houpou na houpačce, druzí prolézají důmyslně vytvořené bludiště a další si hrají na písku. Opodál si na lavičce povídají maminky a po očku sledují své ratolesti. Z úsměvů dětí je cítit láska a bezstarostnost. Je nádherné vidět, jak si dokážou vychutnávat každý okamžik, neřešit minulost ani budoucnost, prostě být „tady a teď“.

V duchu jim závidím jejich přirozenost a upřímnou lásku. Vzpomínám, jak se nám narodila naše dcera. Je to jako včera, kdy jsem ji spolu s manželkou dovezl z porodnice. Z nostalgie mě náhle vytrhne pláč. Jedna z maminek zrovna dává na zadek „neposlušnému“ chlapci. Ohromnou gestikulací mu vysvětluje, že to, co provedl, není normální, že si má uvědomit, že na hřišti není sám, jak ona vypadá před ostatními maminkami a co si o nich pomyslí.

Je smutné, že se snažíme děti od jejich útlého věku naučit věci, které nám samotným připadají nepřirozené. „Chovej se normálně, jak to vypadáš, víš, kolik to stálo, nesmíš, musíš, nedělej, udělej!“

Bohužel jsme my dospělí v zajetí mnoha předsudků, které, jak s oblibou říkáme, do nás od mala vtloukali naši rodiče. Ale je to vůbec pravda? Myslím, že lžeme sami sobě. Každý člověk na světě má možnost volby. To jen tento konzumní systém chce, abychom si mysleli, že tak, jak to je teď, tak to prostě musí být. Že musí existovat bohatí a chudí, že se lží nejdál dojdeš, že důležitější je mít majetky, než čisté svědomí.

A najednou si uvědomuji, že všichni žijeme ve strachu. Bojíme se toho, co bylo, toho co bude, že přijdeme o práci, z čeho zaplatíme nájem, jak uživíme rodinu atd. Bohužel tento strach přenášíme na naše děti. Místo, abychom se od nich učili, jak být šťastní, nutíme je bát se. Někdo může namítnout, že to není pravda.

Ale zkusme se nad tím zamyslet. Stačí se pořádně rozhlédnout kolem sebe. Ze všech stran na nás dýchá strach. Televize, rozhlas, billboardy, reklamní poutače atd. Proč v nás stále někdo vyvolává tyto pocity. Komu záleží na tom, abychom se báli?! Proč nutíme vlastní děti do něčeho, co je nám proti srsti? Všechny děti mají nádherný dar. Rozmlouvají s Bohem, cítí svojí duši a vnitřně se chtějí vrátit Domů.

Děti neřeší žádné politické rozepře, žádné náboženské dogmata, je jim jedno, jakou má kdo barvu kůže. Rozdávají kolem sebe pouze nezištnou lásku a nic za to neočekávají. Jen chtějí, aby se lidi měli rádi. Pojďme společně naslouchat našim dětem, vraťme se ve vzpomínkách do svého dětství a pokusme se znovu obnovit ten spásný dialog s Bohem, na který jsme díky svým strachům zapomněli.

Dušan Valeček